Básnické dílo Otokara Březiny, který se stal na přelomu 19. a 20. století nejvýraznějším představitelem českého symbolismu, nelze přehlédnout, neboť nepochybně náleží k pevným základům a kořenům české moderní poezie. Dílo tohoto básníka bylo významné nejen pro dobu, ve které vznikalo, ale jeho odkaz, jeho inspiraci lze nalézt v básnické tvorbě celého 20. století. Otokar Březina jako duchovní pastýř, který volá po řádu světa a vesmíru, pokládá na oltář pomyslného chrámu oběti, představující odpovědi na nezodpovězené nebo těžko zodpověditelné otázky lidského bytí. Ve svých verších hledá odpvěď na otázku, kdo nebo co řídí tento svět. Nevzdaluje se od křesťanství, ale božské postavy používá jako symboly, s jejichž pomocí směřuje svoji poezii k duchovně sjednocenému lidstvu. Jeho verše, odrážející v sobě vysokou míru obrazotvornosti, se pohybují na trajektorii od reality k abstrakci a až k neskutečnosti. On sám při hledání odpovědi na věčné otázky se v obsahově pevně vystavěných metaforách nechává unášet k duchovnímu vzepětí, ze kterého vzápětí padá do smutku a skepse. Mystika, kterou jsou verše obestřeny a která z nich při její četbě vyzařuje, dodává básnickému dílu vysoce estetickou hodnotu.