Vězeňské vzpomínky Silvestra Krčméryho jsou plné inspirace. Najdeme zde důraz na osobní obrácení ke Kristu spojené s ochotou k mučednictví, na pevně strukturovaný vnitřní život opřený o ignaciánská rozjímání, na veřejnou angažovanost i na církev sestávající z malých společenství Pánových učedníků. Především je zde však stopa onoho odvážného, až donkichotského apoštolátu, o nějž chtěl autor (pokud nebude popraven nebo umučen) usilovat v sovětském Rusku, případně v Číně, a proto tím směrem podle možnosti orientoval i své vzdělávání.
Svědectví Silvestra Krčméryho, které může připomenout memoáry Waltera Ciszka, bylo sepsáno až po pádu komunismu a po naléhání přátel. Jim nakonec autor ustoupil a nechal příběh svého zápasu s brainwashingem zaznamenat, prý i pro případ budoucích totalit, které by se snad mohly snažit opět lámat křesťanovo svědomí.